Běžní ptáci

Ten rok byl zjara rokem neobyčejně vlhkým. Začátkem května bylo sychravo nebo ještě o něco hnusnější počasí, než o jakém se to takhle dá říci. Obloha černá, pršelo, bylo zima. V polích stála voda. Ačkoliv podle kalendáře i pranostik měli být zmrzlí muži ještě někde na vandru, než by měli ve správný čas dorazit do našich krajů, nejspíš našli v tom roce rychlejší krok. V televizi na chalupě běžela Rosemarie Pilcher, nebo jak se ta sladká limonáda pro ženy jmenuje, a nebylo vůbec myslitelné to přepnout na nějaký lidský program. Díval jsem se z okna, jak tam hnusně prší, a došel k závěru, že musím někam zmizet, odjet. Koneckonců do auta neprší a můžeš si přitopit, řekl jsem si. Tak se i stalo. Ujel jsem asi tři kilometry, cesta vedla lesíkem, podél menšího rybníka, prý má 3,5 hektaru. Jeho hráz navazuje přímo na silnici. Odbočil jsem na takový hliněný plácek, z kterého vychází hráz toho rybníčku, když jsem si všiml, že na zemi sedí několik stehlíků. Panebože, ti ptáci žerou bahno? Tak jsem objevil místo, kam chodí ptáci na grit. 

Pokračuj ve čtení